Současná implementace Pythonu nejprve zdrojový kód zkompiluje kompilátorem, který ho přeloží do bytekódu. Na bytekód se spustí interpreter bytekódu, který provádí jednotlivé instrukce.
Je zvykem, že skripty v Pythonu mají koncovku .py, již zkompilovaný
bytekód má koncovky .pyc či .pyo. Soubory s bytekódem jsou
(narozdíl od Javy) vytvářeny až v okamžiku prvního použití zdrojového
kódu, koncovku proto vybírá Python. (podrobněji viz kapitola o modulech)
(SEM PŘIJDE ODKAZ)
Python je možné spouštět z příkazové řádky
$ python program.py
Na UN*Xových systémech je možné použít konvence #!,
na některých systémech je zase možné definovat, že po poklikání na
soubor s příponou .py se spustí interpreter.
Další možností je spouštět Python samostatně a zadávat příkazy interaktivně (podobně jako shell):
$ python
Python 1.4 (Feb 4 1997) [GCC 2.7.2.1]
Copyright 1991-1995 Stichting Mathematisch Centrum, Amsterdam
>>>
>>> interpreter Pythonu očekává další příkazy. Ukončíte
ho zadáním konce souboru -- v UN*Xech Ctrl+D, na Microsoftích systémech
Ctrl+Z -- případně ukončením prostředky Pythonu.
Od tohoto místa si dovolím některé konvence: to co bude zapsané z promptem
``>>>'' případně ``...'' bude zapsané uživatelem, ostatní vypsal Python.
Pokud bude někde napsané ADVANCED, znamená to, že příslušná
část se může být složitější a pro první použití textu není zapotřebí.
Zatím máme spuštěný interpreter Pythonu. Zkuste napsat např.
>>> 1+2
3
Priority běžných operátorů jsou stejné jako v matematice. V případě pochybností je nejjednodušší si spustit Python interaktivně a příslušnou možnost si vyzkoušet. (To je také jedna z výhod, není nutné znát přesně syntaxi, všechno je možné si vyzkoušet ``nanečisto'').
Všechno, co je zapsané za mřížkou do konce řádku je komentář a je ignorováno.